DĚJOVÉ SUBSTANTIVUM (dějové podstatné jméno, event noun)
Jméno odvozené ze slovesného ↗kořene různými příponami jako ‑ot‑, ‑b(‑a), ‑k(‑a), včetně foneticky nulové přípony ‑0, označující událost (děj n. stav), popř. výsledek děje, např.
(a) | Obhajobaděj novátorského přístupu ke komunikaci se zákazníky trvala Karlovi několik hodin |
(b) | Karel měl tu obhajobuvýsledek dobře připravenou |
Výsledek děje může být jak abstraktní (Záměrně jsem ignoroval Karlovu přímluvu za jeho švagra), tak konkrétní (Nemohu si zvyknout na novou výmalbu ve své pracovně). Sekundárně mohou d.s. označovat také další entity s dějem spjaté, a to zejm. osoby (ochotná obsluha, zkorumpovaná vláda), místa (přechod pro chodce, dálniční nadjezd), nástroje a pomůcky (špatně zaparkovaná dodávka, stolní desková hra) či jiné konkrétní předměty a abstraktní jevy (cihlová stavba, zahajovací projev). D.s. patří do kategorie ↗deverbálních substantiv.
Speciální skupinu d.s. tvoří ↗substantiva verbální, což jsou jména odvozená ze slovesného kmene podle některých analýz bisufixálním komplexem ‑n‑í‑/‑t‑í‑, podle jiných analýz sufixy ‑ní‑/‑tí‑, nazývaná též kmenové deriváty n. stem deriváty – v opozici k ostatním d.s., která jsou pouhými kořenovými deriváty n. root deriváty (pro č. ✍Karlík (2007) aj.):
[[[[jáskořen] ‑ákmenotv.suf.] ‑n‑íderiv.sufixy] ‑0koncovka] × [[[jáskořen] ‑otderiv.sufix] ‑0koncovka].
Z důvodu velkého počtu odlišností mezi substantivy verbálními a ostatními dějovými substantivy pojednává toto heslo pouze o kořenových d.s.
V kontrastu k substantivům verbálním, která lze produktivně odvozovat téměř ze všech sloves (viz ↗substantivum verbální), je tvorba d.s. do velké míry lexikalizovaná, takže konkrétní derivační příponu lze kombinovat pouze s určitými kořeny. (Spojení jednoho kořene s různými příponami je ojedinělé a bývá doprovázeno významovým rozdílem: sběr‑0‑0 × sbír‑k‑a, dovoz‑0‑0 × dováž‑k‑a, hon‑0‑0 × hon‑b‑a.) Rozdíl v produktivitě mezi kmenovými a kořenovými deriváty demonstruje následující paradigma, které zachycuje oba typy nominalizací odvozené od různých sloves s kmenotvornou příponou ‑e‑. Zatímco všechny kmenové deriváty mají stejné téma jako slovesa, následované bimorfémovým komplexem / příponou ‑ní‑/‑tí‑, paralelní kořenové deriváty využívají pět různých druhů přípon: lež‑e‑t > lež‑e‑ní / leh‑0‑0, han‑ě‑t > han‑ě‑ní / han‑0‑a, zkouš‑e‑t > zkouš‑e‑ní / zkouš‑k‑a, stav‑ě‑t > stav‑ě‑ní / stav‑b‑a, syč‑e‑t > syč‑e‑ní / syk‑ot‑0, kyp‑ě‑t > kyp‑ě‑ní (kořenový derivát neexistuje, podobně jako pro mnoho dalších sloves). V tradiční č. lingvistice byla d.s. analyzována buď v rámci Dokulilovy ↗OTS, kde se ale neodvozuje realizace participantů (např. Jelínek v ✍TSČ 2, 1967:562–653), n. jako ↗nominalizace větných struktur, přičemž se neodvozuje vnitřní struktura d.s., ale odvozuje se realizace aktantů z větných struktur pomocí transformací.
V modelu Dokulilovy ↗OTS se dělí d.s. podle slovotvorného formantu na odvozená sufixací a odvozená konverzí. D.s. odvozená ↗sufixací se tvoří pomocí sufixů, které sestávají z vlastní slovotvorné přípony a tvaroslovné (pádové) koncovky (jež může mít nulovou fonetickou realizaci): [obháj]‑i‑t > obhaj‑ob‑a, [vzlyk]‑a‑t > vzlyk‑ot‑0. Patří sem (1) jména rodu mužského odvozená (a) sufixem ‑ot‑ (typicky označující děje spojené s nějakým zvukem): štěk‑ot‑0, hrk‑ot‑0, cink‑ot‑0, prask‑ot‑0, šust‑ot‑0, klap‑ot‑0, tluk‑ot‑0, jás‑ot‑0, vřísk‑ot‑0; (b) dnes již neproduktivními sufixy ‑ek‑: ústup‑ek‑0, požada‑v‑ek‑0, přípi‑t‑ek‑0, začá‑t‑ek‑0, odpoči‑n‑ek‑0, spá‑n‑ek‑0 (kromě prvního jsou tato d.s. odvozena od kořenů končících na samohlásku, a přibírají tudíž před samotnou příponou ještě epentetický konsonant); ‑ej‑: prod‑ej‑0, odprod‑ej‑0, výd‑ej‑0; ‑ch‑: smí‑ch‑0, posmě‑ch‑0 a ‑t: poby‑t‑0; (2) jména rodu ženského odvozená (a) sufixem ‑b(‑a): čet‑b‑a, mal‑b‑a, výmal‑b‑a, stav‑b‑a, dostav‑b‑a, výsad‑b‑a, plat‑b‑a, tvor‑b‑a, služ‑b‑a, údrž‑b‑a, se‑t‑b‑a (s epentetickým konsonantem ‑t‑) atd.; popř. ‑ob‑a: obžal‑ob‑a, obhaj‑ob‑a; (b) sufixem ‑k(‑a): hád‑k‑a, zkouš‑k‑a, rozváž‑k‑a, poráž‑k‑a, pobíd‑k‑a, procház‑k‑a, prohlíd‑k‑a, bi‑t‑k‑a (s epentetickým ‑t‑) atd. Speciální podskupinu v rámci této derivační skupiny představují d.s. typu doděl‑á‑v‑k‑a, která nejsou odvozena od slovesného kořene, ale od části slovesného kmene sloves frekventativních, tj. sloves s imperfektivizační příponou ‑va‑, srov. do‑děl‑a‑t > do‑děl‑á‑va‑t > do‑děl‑á‑v‑k‑a, stejně též objedn‑á‑v‑k‑a, ochutn‑á‑v‑k‑a ad.; (c) sufixem ‑ost‑/‑est‑ (jinak používaným hlavně pro derivaci substančně pojatých vlastností): žád‑ost‑0, bol‑est‑0; (d) dnes již zcela neproduktivními sufixy jako ‑v(‑a) ve slovech bi‑t‑v‑a, ža‑t‑v‑a, ‑eň‑ ve slově skliz‑eň‑0 n. ‑ež‑ ve slově krád‑ež‑0. Do skupiny d.s. odvozených sufixací se řadí také jména s přejatými sufixy, a to (1) maskulina na ‑ing‑ (počeštěně ‑ink‑): trén‑ink‑0, meet‑ing‑0 / mít‑ink‑0, brief‑ing‑0 / bríf‑ink‑0, coach‑ing‑0 / kouč‑ink‑0, stalk‑ing‑0 aj. Pouze k některým z těchto jmen existuje v č. sloveso s přejatým kořenem tvořené příponou ‑ova‑, které lze považovat za jejich slovo základové, např. trén‑ova‑t > trén‑ink‑0. V ostatních případech zřejmě stačí povědomí č. mluvčích o možném dějovém významu cizího slovesného kořene, popř. existence paralelního d.s. na ‑ní‑/‑tí‑, např. meet‑ing‑0 // setk‑á‑ní‑0. D.s. končící na ‑ing‑ mohou naopak sama sloužit jako odvozovací základ pro slovesa s kmenem na ‑ova‑, srov. stalk‑ova‑t i stalking‑ova‑t, bríf‑ova‑t i brífing‑ova‑t; (2) velmi produktivní skupina feminin na ‑c(‑e)/‑ic(‑e)/‑ac(‑e): (re)konstruk‑c‑e, (re)produk‑c‑e, dezinfek‑c‑e, extrak‑c‑e, invest‑ic‑e, demol‑ic‑e, agit‑ac‑e, argument‑ac‑e, migr‑ac‑e, klasifik‑ac‑e, hospitaliz‑ac‑e aj. Většina těchto jmen má společný kořen se slovesem na ‑ova‑: argument‑ova‑t > argument‑ac‑e, nominaliz‑ova‑t > nominaliz‑ac‑e; jména jako nominaliz‑ace obsahují kromě přejatého kořene také cizí verbalizační příponu ‑iz‑, která se však ze slovotvorného hlediska chápe jako součást kořene, protože verbalizační funkci přebírá domácí kmenotvorná přípona ‑ova‑.
D.s. odvozená ↗konverzí se tvoří přidáním jmenné tvaroslovné koncovky přímo ke slovotvornému základu, tj. slovesnému kořeni, což lze chápat buď tak, že vlastní slovotvorný sufix je nulový, n. že vůbec není přítomen, srov. chvál‑i‑t > chvál‑0‑a / chvál‑a (v tomto textu je užívána první konvence, i z toho důvodu, aby byl jasný rozdíl mezi slovotvornou příponou a koncovkou). Patří sem zejména d.s. ženského rodu odvozená (1) koncovkou ‑a (díky které se řadí k deklinačnímu typu žena): hr‑0‑a, jízd‑0‑a, vlád‑0‑a, touh‑0‑a, snah‑0‑a, oprav‑0‑a, podpor‑0‑a atd. a také jména odvozená z přejatých slovesných kořenů jako kontrol‑0‑a, kritik‑0‑a, polemik‑0‑a, analýz‑0‑a; (2) neproduktivní koncovkou ‑(j)e (díky které se řadí k deklinačnímu typu růže): chůz‑0‑e, koup‑0‑ě, prác‑0‑e, péč‑0‑e; patří sem i přejatá d.s. jako reflex‑0‑e, anex‑0‑e, expanz‑0‑e. K d.s. odvozeným konverzí patří také jména vzniklá kombinací kořene s nulovou slovotvornou příponou a nulovou koncovkou základního tvaru, tj. d.s. korespondující v nom. sg. kořeni samotnému: boj‑ova‑t > boj‑0‑0; v takovém případě se někdy chybně mluví o ↗desufixaci. Tuto skupinu reprezentují (1) d.s. mužského rodu, která se skloňují podle vzoru hrad, jako hod‑0‑0, běh‑0‑0, tisk‑0‑0, lov‑0‑0, hovor‑0‑0, sběr‑0‑0 atd.; (2) nepočetná skupina d.s. mužského rodu skloňujících se podle vzoru stroj, např. pláč‑0‑0, kašel‑0‑0, boj‑0‑0, rozvoj‑0‑0; (3) d.s. ženského rodu, která se skloňují podle vzoru píseň n. kost, jako soutěž‑0‑0, pouť‑0‑0, odpověď‑0‑0, zpověď‑0‑0, pomoc‑0‑0. Viz také ↗nominalizace.
D.s. se mohou pojit se stejnými argumenty/participanty jako korespondující sloveso, popř. slovesa. Při syntaktické realizaci argumentů se uplatňují jednak stejná pravidla jako v případě ↗verbálních substantiv, jednak speciální posuny. (1) Interní argument s rolí patiens/theme, kterému je v aktivní slovesné struktuře přiřazen akuz., může mít buď formu postnominálního gen.: výmalba pokoje, nákup nového nábytku, n. formu prenominálního nominálního či pronominálního posesiva: obžaloba (zločince) Kajínka × Kajínkova / moje obžaloba (dlouhé tvary zájmen osobních mohou mít formu postnominálního gen., pokud nesou fokus: tvoje obžaloba × *obžaloba tě × obžaloba TEBE). (2) Ostatní interní argumenty a adjunkty si uchovávají stejnou povrchovou formu jako v paralelní slovesné struktuře: pomoc zraněnému cyklistovi, žádost o podporu, útok na prezidenta, příchod do školy, platba (s) kartou. Oproti slovesné struktuře může u d.s. docházet kromě výše popsaného systematického posunu akuz. → gen. k několika dalším posunům, z nichž nejběžnější jsou následující:
(a) akuz. → dat.: podpořit Evropu → podpora Evropě (vedle podpora Evropy),
(b) akuz. → PP: honit srnu → hon na srnu (vedle hon srny),
(c) gen. → dat.: dotázat se kamaráda → dotaz kamarádovi (srov. dotaz kamaráda, kde kamarád = agens),
(d) gen. → PP: dotázat se kamaráda → dotaz na kamaráda / dotaz pro kamaráda, obávat se ředitele → obava z ředitele / obava před ředitelem (srov. obava ředitele, kde ředitel = expiriens),
(e) dat. → PP: pomoct kamarádovi → pomoc pro kamaráda (vedle pomoc kamarádovi), křivdit poddaným → křivda na poddaných / křivda vůči poddaným; viz ✍Kolářová (2010:60–62).
(3) Původce děje, který odpovídá v ryze slovesné struktuře ↗externímu argumentu nesoucímu theta roli agens, může být ve slovesně‑jmenné struktuře vyjádřen několika způsoby:
(a) Ve formě postnominálního gen., např. boj prezidenta Havla za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. V případě tranzitivních sloves je však taková struktura dvojznačná mezi agentní a patientní interpretací jediného postnominálního gen., kterou může odlišit pouze kontext n. obecně sdílená znalost: obhajoba pana inženýra Nováka (pan inženýr Novák = obhajovaný n. obhajující);
(b) Ve formě prenominálního posesiva: Havlův / jeho boj za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Pokud není interní argument tranzitivních sloves vyjádřen n. znám z kontextu, je posesivum opět dvojznačné mezi agentní a patientní interpretací: Kajínkova obhajoba (Kajínek = obhajovaný n. obhajující) × Kajínkova obhajoba advokáta Kříže (Kajínek = obhajující); jednoznačnou interpretaci patientu má postnominální gen. i posesivum také v případech, kdy je agens vyjádřen instrumentálem: Obhajoba Kajínka advokátkou Klárou Samkovou, Kajínkova obhajoba advokátkou Klárou Slámovou (Kajínek = obhajovaný);
(c) Ve formě postnominálního instr., kde ovšem bývá původce děje vyjadřován pouze okrajově: *útěcha pacientů jejich doktorem, *chvála našeho syna paní ředitelkou, ??výmalba naší kanceláře panem malířem Nekulou, ??trénink mladých fotbalistů starým a zkušeným trenérem, ??popis cesty strážcem parku. V poslední uvedené charakteristice se kořenová d.s. liší od (eventivních) substantiv verbálních, která agentní instr. systematicky akceptují: utěšování pacientů jejich doktorem, chválení našeho syna paní ředitelkou, vymalování naší kanceláře panem malířem Nekulou, trénování mladých fotbalistů starým a zkušeným trenérem; pro všechna d.s. však platí, že agent v instr. typicky činí obligatorním vyjádření patientu v postnominálním genitivu nebo v prenominálním posesivu: obhajoba / obhajování *(Kajínka) advokátkou Klárou Slámovou, *(Kajínkova/o) obhajoba / obhajování advokátkou Klárou Slámovou.
(d) Agens může mít také formu předložkové fráze od + jméno v gen., např. popis cesty od strážce parku. D.s. nelze dost dobře kombinovat ani s agentově orientovanými modifikátory, jako např. adjektivem záměrný: ??Karlova záměrná obhajoba biopotravin × Karlovo záměrné obhajování biopotravin; ??Karlova záměrná kresba po zdi × Karlovo záměrné kreslení po zdi.
Na rozdíl od substantiv verbálních nevyjadřují kořenová d.s. vidové rozdíly. Důvodem je chybějící kmenotvorná přípona, která znemožňuje jednoznačné určení slovesa, jemuž by dané d.s. slovotvorně odpovídalo, tzn. např. ob‑haj‑ob‑a může korespondovat jak s perfektivním slovesem ob‑háj‑i‑t, tak s imperfektivním slovesem ob‑haj‑ova‑t; od‑sun‑0‑0 můžeme chápat jako paralelní ke slovesu od-sun‑(n)ou‑t stejně jako ke slovesu od‑sun‑ova‑t atd. Přestože jako odvozovací základ d.s. slouží nejenom holé kořeny, ale také spojení perfektivizačního prefixu a kořene, některé kombinace prefixu a kořene se ve formě d.s. nevyskytují. Jde zejm. o tzv. ↗superlexikální prefixy, v kontrastu k ↗prefixům lexikálním (distinkce zavedená ✍Smith(ovou), 1991): na‑slibovat × *ná‑slib (ale na‑slibování), za‑štěkat × *za‑štěkot (ale za‑štěkání), po-opravit × *po‑oprava (ale po‑opravení), pro‑spat × *pro‑spánek (ale pro‑spání). Fonologicky identické prefixy mohou mít funkci prefixů lexikálních a pak se v kombinaci s d.s. samozřejmě vyskytují: na‑lézt // ná‑lez, za‑pálit // zá‑pal, posunout // po‑sun, pro‑dat // pro‑dej.
Kvantita vokálů v prefixech d.s. se přitom řídí tzv. Scheerovým pravidlem, které usouvztažňuje fonologickou délku předpony a nepřítomnost slovesného kmene. ✍Scheer (2001) předpokládá, že v č. je aktivní ↗templát, který vyžaduje, aby uvnitř morfosyntaktické domény sestávající z prefixu a kořene byly právě tři vokalické jednotky, přičemž krátký vokál a slabičný konsonant mají status jedné jednotky, dlouhý vokál a diftong dvou jednotek. Konkrétně to znamená, že pokud se fonologicky krátký prefix kombinuje s krátkým kořenem, dochází k dloužení prefixu, které je zachyceno v následující tabulce v (a). Na tvary obsahující slovesný kmen se Scheerovo templatické omezení nevztahuje, jak je zachyceno pro substantiva verbální v (b) a pro aktivní slovesné tvary v (c). Kořeny substantiv verbálních v (b) se na rozdíl od d.s. v (a) nejprve pojí s tematickým vokálem (‑á‑n. ‑e‑) a teprve pak s nominalizačním bisufixálním komplexem ‑n‑í‑:
(a) | pří‑spěv‑ek‑0 | vý‑hr‑0‑a | ná‑stav‑b‑a | zá‑klop‑k‑a |
(b) | při‑spív‑á‑n‑í‑0 | vy‑hr‑á‑n‑í‑0 | na‑stav‑e‑n‑í‑0 | za‑klop‑e‑n‑í‑0 |
(c) | při‑spív‑á‑m | vy‑hr‑a‑(j)u | na‑stav‑í‑m | za‑klop‑í‑m |
Pokud je kořen dlouhý, k dloužení prefixu v případě kořenových derivátů podle očekávání nedochází: za‑vář‑e‑t // za‑vář‑k‑a. Výjimku z Scheerova pravidla představují předpony se středovými vokály. Předpony pře‑ a o‑ se nedlouží nikdy: pře‑lom, o‑pis; předpony po‑, do‑ a pro‑ se dlouží pouze nepravidelně: pů‑vod, prů‑vod, prů‑chod, dů‑kaz, prů‑řez i pro‑řez, prů‑hoz i pro‑hoz, ale pouze po‑chod, pro‑dej, do‑běh. Pro podrobnější diskusi viz ✍Ziková (2012), která dává do souvislosti lexikálnost prefixů kombinujících se s d.s. a aplikovatelnost Scheerova pravidla.
Durativní a terminativní adverbiália, která ukazují na ↗(a)teličnost daného predikátu (✍Dowty, 1979), se s d.s. zpravidla nekombinují, i když modifikace terminativními adverbiálii typu „za určitý čas“ není v některých případech pociťována jako negramatická (předložková fráze za + časový údaj je v č. dvojznačná mezi označením toho, jak dlouho děj probíhá, a toho, za jak dlouho děj začne probíhat; v následujících příkladech testujeme po vzoru Dowtyho možnost pouze prvního významu): obhajoba výzkumného záměru *tři hodiny / ??za tři hodiny, dohoda s druhou nejsilnější stranou *jedno odpoledne / za jedno odpoledne, odsun Sudetských Němců z pohraničí *několik dní / za několik dní, rekonstrukce původní sedlové střechy *půl roku / za půl roku, Mariin vzlykot *celé odpoledne, Karlův běh *dva dny. (Možné jsou pouze durativní premodifikátory, které vyjadřují rys durativnosti samy o sobě: obhajoba výzkumného záměru *tři hodiny × tříhodinová / tři hodiny trvající obhajoba výzkumného záměru.)
S nevyjádřeností aspektu souvisí to, že přímý interní argument není u d.s. nikdy obligatorní, a může tak odpovídat nulovému, existenciálně interpretovanému patientu. V tomto ohledu se kořenová d.s. opět liší od substantiv verbálních, která nulové patienty netolerují, pokud jsou perfektivní: Celé odpoledne nám zabral úklid × Celé odpoledne nám zabralo *uklizení / ✓uklízení; Na trhu došlo ke krádeži × *k ukradení / ✓ke kradení; Celé léto jsme se věnovali přestavbě × *přestavění / ✓přestavování.
D.s. systematicky neumožňují ani strukturní negaci, opět v kontrastu k substantivům verbálním: *neúklid koupelny × neuklizení koupelny, *Karlův neběh × Karlovo neběhání, *nevýhra hlavní ceny × nevyhrání hlavní ceny (na rozdíl od negace lexikální: Byla to výhra a zároveň nevýhra). Stejně tak se d.s. oproti substantivům verbálním nepojí ani s reflexivními částicemi, popř. krátkými tvary reflexivních zájmen: nakoupení si zásob na zimu × nákup (*si) zásob na zimu, Karlovo obhajování se / sebe × Karlova obhajoba *se / ✓sebe.
V kontrastu k eventivním substantivům verbálním d.s. dovolují plurální tvary a kombinaci s číslovkami základními: Na trhu došlo ke dvěma krádežím něčí peněženky × …??ke dvěma ukradením něčí peněženky × … ke dvojímu ukradení něčí peněženky.
Na základě vlastností, jako je chybějící vid, nemožnost slovesné negace, neobligatornost interního argumentu, nevyjádřenost externího argumentu a pluralizovatelnost, patří česká d.s. k tzv. prostým dějovým jménům // simple event nominals, popř. k výsledkovým jménům // result nominals // result nouns ve smyslu ✍Grimshaw(ové) (1990), avšak ne ke komplexním dějovým jménům // complex event nominals, která jsou v č. reprezentována ↗substantivy verbálními); viz též ✍Veselovská (2001). Pro lexikalistický přístup (viz ↗lexikalismus) Grimshaw(ové) to znamená, že prostá dějová jména sice mohou označovat děj a mohou vyžadovat doplnění argumenty na konceptuální úrovni (stejně jako jména výsledková, protože i ta mohou do jisté míry implikovat existenci některých participantů), ale postrádají to, čemu Grimshaw(ová) říká „event structure / internal event analysis“ (dějová struktura / vnitřní dějová analýza).
K podobnému závěru, byť ve zcela jiném, nelexikalistickém rámci (viz ↗nelexikalismus), dochází i ✍Alexiadou(ová) (2001), která předpokládá, že do syntaktické derivace vstupují lexikální elementy jako kategoriálně nespecifikované a jejich kategorizace je až výsledkem konkrétních funkčních projekcí, které daný element dominují (✍Marantz, 1997; ✍Marantz, v tisku). Konkrétně to znamená, že např. kořen běh (√běh) se musí spojit s funkční hlavou malé v (v č. odpovídající v tomto konkrétním případě kmenotvorné příponě ‑a‑), aby se dále projektovala verbální struktura, zatímco pokud se tentýž kořen ocitne v kombinaci s funkční hlavou malé n (v č. odpovídající v tomto případě nulové příponě ‑0‑), projektuje se dále struktura čistě jmenná (viz též ↗DM):
✍Alexiadou(ová) (2001) dále argumentuje, že kategoriálně nespecifikované kořeny se mohou pojit s interními argumenty, ale nepřispívají žadnou informací týkající se dějovosti (eventiveness), srov. ✍Harley(ová) (1995). Ve své analýze staví na tom, že kořeny samotné denotují výsledný stav (resultant state).
Z tohoto hlediska je zajímavé, že velká část českých d.s. označuje spíše, co je výsledkem nějakého děje/stavu než děj jako takový: pach, řez, dotyk, překlep, přídavek, rozsudek, odpověď, pocta, přímluva, věštba, sbírka, připomínka, přetvářka, výčitka, útěcha. A i ta d.s., která jsou tradičně chápána jako pojmenovávající děj, jsou vždy dvojznačná mezi dějovou a zpravidla abstraktní výsledkovou interpretací: hod, běh, lov, lup, výbuch, porod, klapot, hra, přísaha, střelba, malba, obhajoba, dohoda, zkouška, hádka, krádež atd., takže je často těžké oba významy od sebe odlišit, přičemž povědomí různých mluvčích o dějovosti a výsledkovosti daného jména může kolísat. Vyvstává tudíž otázka, zda má v případě d.s. smysl oddělovat jejich eventivní a rezultativní variantu, a pokud ano, jaká by byla formální kritéria pro takové vydělení, n. zda se jedná ve všech případech pouze o rezultativní jména, jak navrhuje ✍Alexiadou(ová) (2001). Grimshaw(ová) žádná kritéria pro oddělení prostých dějových jmen od výsledkových jmen neposkytuje, staví pouze na povědomí mluvčích o „dějové“ a „výsledkové“ interpretaci, která je podmíněna konkrétním jazykovým kontextem, v němž se d.s. nachází. Např. d.s. zkouška ve větách typu Zkouška trvala celé odpoledne / probíhala v učebně ve třetím patře / se odehrávala za přítomnosti inspektora z ministerstva by byla hodnocena jako prosté dějové jméno kvůli trvacímu významu, který v těchto větách má (srov. ✍Grimshaw(ová), 1990:58–59). (Podotkněmě však, že ve stejných kontextech se mohou nacházet také nedějová jména jako např. večírek.) Naproti tomu ve větě Ta zkouška byla ale dlouhá / leží na stole by podstatné jméno zkouška mělo platnost výsledkového jména (srov. ✍Grimshaw(ová), 1990:49–50). Strukturně však mezi nimi ani podle Grimshaw(ové) žádný rozdíl není. Pro jemnější klasifikaci nominalizací na škále děj – výsledek děje – objekt viz ✍van Hout(ová) (1991).
Vnitřní syntaktická struktura českých d.s. zatím není v odborné č. literatuře příliš dobře popsaná. Zatímco substantivům verbálním je věnováno jak v č., tak v ostatních jaz. poměrně hodně pozornosti, hlavně díky jejich paralelismu se strukturou slovesnou, rozkolísané chování ostatních d.s. vede k tomu, že se ocitají na okraji zájmu. Primární rozkol panuje v otázce, zda jsou tato jména součástí lexikonu, a do derivace tudíž vstupují jako výrazy kategorie N(oun), n. zda mají část derivace společnou se slovesy.
Z hlediska českých d.s. se jeví jako pravděpodobné, že tato jména sdílejí se slovesy pouze iniciální čast derivace po úroveň VP, tzn. tu část derivace, která bývá označována jako „lexikální“, avšak ne rozšířenou verbální projekci, počínajíc malým v a pokračujíc negací, kategorií aspektu (Asp) a slovesného rodu (Voice), což je odlišuje od substantiv verbálních. Hned na úrovni VP dochází k nominalizaci celé struktury, která se stává komplementem malého n a dále se již projektuje podle pravidel struktur nominálních. Je důležité podotknout, že v přístupu známém z ↗distribuované morfologie, podle něhož do derivace nevstupují z lexikonu kategorizované elementy, ale akategoriální kořeny (✍Marantz, 1997), by kategorii V odpovídal samotný kořen (√). Gramatická kategorizace by byla až výsledkem následující funkční projekce, v tomto případě malého n. Možnou syntaktickou strukturu d.s. schematicky zachycuje následující stromový diagram (schéma předpokládá pouze jednu argumentovou DPi; struktura konkrétního d.s. může být bohatší n. i chudší, např. v závislosti na tom, s kolika argumenty a adjunkty se dané d.s. pojí).
Přítomnost VP/√P uvnitř d.s. vysvětluje, proč se mohou kombinovat se stejnými interními argumenty jako paralelní slovesa a proč je povrchová realizace jejich valenčního rámce v případě nepřímých interních argumentů stejná jako u sloves, v důsledku provázanosti inherentních pádů a připisování theta rolí (✍Chomsky, 1986); srov. ↗teorie pádu. Odlišná forma přímého vnitřního argumentu, tj. gen. místo akuz., je důsledkem chybějícího aktivního slovesného rodu neseného hlavou Voice a toho, že nominální struktura poskytuje netematickou pozici postnominálního strukturního gen., která může být tímto argumentem obsazena, srov. ✍Dvořák(ová) (2011). Následný posun z gen. do prenominální posesivní pozice u substantiv obecně rozebírá ✍Veselovská (1998).
Tato defaultní syntaktická realizace argumentové struktury nemusí být u d.s. vždy zachována, jak dokazují již výše zmiňované příklady, kdy mohou být sémantické participanty vyjádřeny alternativní pádovou formou, předložkovou i bezpředložkovou, např. Návštěva babičky / Návštěva u babičky se protáhla (srov. dějová verbální substantiva, která podobné posuny nedovolují: Navštívení babičky / *Navštívení u babičky se protáhlo). Posuny u d.s. jsou umožněny díky tomu, že se jejich nominalizační sufix, na rozdíl od substantiv verbálních, připojuje přímo k jejich kořeni. Vyjádření těch argumentů, jejichž povrchová forma není determinována v rámci VP/√P, tak nemusí mít prototypickou podobu závaznou pro verbální strukturu, kde je zachován princip ↗UTAH (hypotéza uniformity připsání theta role), ale může mít i podobu tzv. argumentových adjunktů (termín argumental adjunct, resp. a‑adjunct zavedla ✍Grimshaw(ová), 1990:107). Formální posuny ve vyjádření argumentů jsou navíc často spojeny i s posunem významovým, viz např. lov jelenů / medvědů / ryb / obtížného hmyzu, ale pouze lov na jeleny / na medvědy / *na ryby / *na obtížný hmyz. Některá d.s. mohou být lexikalizovaná do té míry, že prototypická forma již není možná a jméno se pojí pouze s (argumentovými) adjunkty: Obamova výzva ??Afriky / Africe / pro Afriku, aby přestala se zbrojením, byla pronesena na Světovém mírovém kongresu v Thajsku × Obamovo vyzvání Afriky / *Africe / *pro Afriku, aby přestala se zbrojením, se odehrálo na Světovém mírovém kongresu v Thajsku. Přestože lze vysledovat v syntaktických posunech mezi slovesnou a jmennou strukturou mnohé pravidelnosti (srov. ✍Kolářová, 2010), jejich komplexní syntaktická analýza zatím chybí, stejně jako analýza argumentové struktury d.s. jako takové.
Nepřítomnost kategorie Voice ve struktuře d.s. vysvětluje také jejich chybějící ↗externí argument (✍Hale & Keyser, 1993; ✍Kratzer(ová), 1996). To, že může být původce děje / nositel stavu přesto vyjádřen ve formě gen. n. posesiva a okrajově i instrumentálu, souvisí s lexikálním významem samotného kořene, nikoli s tím, že by se externí argument projektoval syntakticky. Všechny tři pozice, které tento participant mohou hostit, tudíž mají opět statut (argumentového) adjunktu. Ambiguita d.s. mezi dějovou a výsledkovou interpretací může vést až k trojznačnosti, pokud jde o interpretaci postnominálního gen. / prenominálního posesiva, a to mezi agentem, patientem a posesorem: Léčba profesora Arnošta probíhala podle plánu (profesor Arnošt může být jak léčený, tak léčící, tak někdo, kdo je vlastníkem léčby v širokém smyslu slova, např. někdo, kdo léčbu vymyslel, na jehož počest byla pojmenována atd.); Mařenčin porod proběhl za dozoru starší zkušené doktorky (Mařenka může být jak jméno porozené, tak jméno rodící, tak jméno např. začínající doktorky n. porodní asistentky, která má porod na starosti, a které tudíž v určitém abstraktním smyslu patří). V případě dějových substantiv verbálních jsou gen., popř. posesivum dvojznačné mezi agentní a patientní interpretací, nedovolují však interpretaci čistě posesivní: Léčení profesora Arnošta (probíhalo podle plánu); Mařenčino porození (proběhlo za dozoru starší zkušené doktorky).
Chybějící kategorie aspektu ve funkční sekvenci d.s. odráží nemožnost jednoznačně determinovat (ne)dokonavost konkrétního d.s. Že se d.s. objevují s mnohými perfektivizačními prefixy, plyne z přítomnosti VP/√P uvnitř d.s. V současné slavistické literatuře (✍Ramchand(ová), 2004; ✍Romanova, 2006; ✍Svenonius, 2004; ✍Gehrke(ová), 2008ad.) převládá názor, že lexikální prefixy jsou generovány uvnitř verbální fráze jako kategorie Res (hlava rezultativní fráze) n. podobná kategorie uvnitř VP. Naopak superlexikální prefixy jsou generovány vně VP, buď v rámci aspektové fráze n. jako modifikátory adverbálního charakteru. Za předpokladu, že jsou všechny prefixy doložené u d.s. VP‑interní (a data uvedená výše ukazují tímto směrem), je jejich přítomnost ve jmenné struktuře očekávaná.
Jak již bylo naznačeno v úvodu, d.s. mohou často kromě děje označovat nějakou osobu, předmět n. jev spjatý s dějem, např. Vláda Karla IV. nad zeměmi Koruny české trvala víc jak tři desetiletí × Současná česká vláda nemá podporu obyvatel (vláda = skupina lidí, kteří vládnou); Honza bude mít na starosti obsluhu stolu č. 2 × Obsluze u našeho stolu jsme nedali žádné spropitné (obsluha = ten, kdo obsluhuje); Před našima očima se odehrávala napínavá hra kočky s myší × Pod stromečkem jsem našel populární stolní hru Člověče, nezlob se (hra = pomůcka, která umožňuje něco hrát). Mnohá jména, která vznikla historicky jako jména dějů / výsledků dějů, se dnes užívají již jen v tomto posunutém, lexikalizovaném významu a sémantický vztah ke slovesu, z něhož byla odvozena, je již velmi oslaben n. se vůbec nepociťuje. Např. doklad dnes již téměř nikdy neoznačuje proces doložení něčeho, ani něco, co je výsledkem takového procesu, ale pouze specifický druh dokumentů, které mají administrativní n. právní váhu. Podobně potah není proces potáhnutí ani výsledek takového procesu, ale konkrétní hmotný objekt, který se používá zejména k potahování čalouněného nábytku. Do stejné skupiny patří např. jména zájezd, výlet, podchod, nadjezd, výhled, projev, nátlak, oběh, snímek, výkres, důvod, důmysl, stráž, klenba, vycházka, pokora, porucha, věda. Ještě rozvolněnější vztah slovesa a odpovídajícího jména je např. u substantiva pomlka, kde je zastřená spojitost se slovesem pomlčeti, n. plot, jehož základovým slovesem je plést, n. výbor, jehož základovým slovesem je vybírat. (Také proto asi vzniklo na základě stejného prefigovaného kořene novější výběr, které si dějový význam stále ponechává.) Pokud jde o syntaktickou strukturu takovýchto substantiv, můžeme říci, že původní kořen, resp. kořen + prefix s událostním významem, nabyl v kontextu dané nominalizační přípony význam nový, neudálostní, a není tudíž ani schopen licencovat stejné argumenty jako ve svém primárním významu. Oba kořeny, událostní i neudálostní, mohou v mentálním lexikonu také koexistovat jako v případě výše zmíněných substantiv vláda n. hra.
- Alexiadou, A. Functional Structure in Nominals: Nominalization and Ergativity, 2001.
- Baker, M. Thematic Roles and Syntactic Structure. In Haegeman, L. (ed.), Elements of Grammar, 1997, 73–117.
- Borer, H. The Form, the Forming, and the Formation of Nominals. Ms., University of South California, 1999.
- Čermáková, A. Valence českých substantiv, 2009.
- Dowty, D. R. Word Meaning and Montague Grammar: The Semantics of Verbs and Times in Generative Semantics and in Montague's PTQ, 1979.
- Dvořák, V. Inherent Case and Locality Requirement: Evidence from Ditransitives and their Nominalizations. UPWPL 17.1: Proceedings of PLC 34, 2011, 95–104.
- Gehrke, B. Ps in Motion: On the Semantics and Syntax of P Elements and Motion Events. PhD. diss., Univ. of Utrecht, 2008.
- Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
- Grimshaw, J. Deverbal Nominalization. In von Heusinger, K. & C. Maienborn ad. (eds.), Semantics 2, 2011, 1292–1313.
- Hale, K. & S. J. Keyser. On Argument Structure and Lexical Expression of Syntactic Relations. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20: Essays in Linguistics in Honor of Sylvian Bromberger, 1993, 53–109.
- Harley, H. Subjects, Events and Licensing. PhD. diss., MIT, 1995.
- Chomsky, N. Knowledge of Language: Its Nature, Origin and Use, 1986.
- Jelínek, M. Jména dějová. In TSČ 2, 1967, 562–653.
- Karlík, P. Mixed Nominals in Czech. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 105–117.
- Karlík, P. & N. Nübler. Poznámky k nominalizaci v češtině. SaS 59, 1998, 105–112.
- Kolářová, V. Valence deverbativních substantiv v češtině, 2010.
- Kratzer, A. Severing the External Argument from its Verb. In Rooryck, J. & L. Zaring (eds.), Phrase Structure and the Lexicon, 1996, 109–137.
- Marantz, A. No Escape from Syntax: Don’t Try Morphological Analysis in the Privacy of Your Own Lexicon. UPWPL 4.2: Proceedings of PLC 21, 1997, 201–225.
- Marantz, A. Phases and Words, v tisku (babel.ucsc.edu).
- Novotný, J. Valence dějových substantiv v češtině, 1980.
- Panevová, J. Poznámky k valenci podstatných jmen. In Č-US 2, 2000, 173–180.
- Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. MPhil thesis, University of Tromsø, 2006.
- Ramchand, G. C. Time and the Event: The Semantics of Russian Prefixes. Nordlyd 32:2, 2004, 323–361.
- Romanova, E. Constructing Perfectivity in Russian. PhD. diss., University of Tromsø, 2006.
- Scheer, T. The Rhythmic Law in Czech: Vowel-Final Prefixes. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Current Issues in Formal Slavic Linguistics: Proceedings of FDSL 3, 2001, 37–48.
- Smith, C. S. The Parameter of Aspect, 1991.
- Svenonius, P. Slavic Prefixes Inside and Outside VP. Nordlyd 32:2, 2004, 205–253.
- TSČ 2, 1967.
- van Hout, A. Deverbal Nominalization, Object versus Event Denoting Nominals, Implications for Argument & Event Structure. In Drijkoningen, F. & A. van Kemenade (eds.), Linguistics in the Netherlands 8, 1991, 71–80.
- Veselovská, L. Possessive Movement in the Czech Nominal Phrase. JSL 6, 1998, 255–300.
- Veselovská, L. K analýze českých deverbálních substantiv. In Č-US 3, 2001, 11–27.
- Ziková, M. Lexical Prefixes and Templatic Domains: Prefix Lengthening in Czech. In Ziková, M. & M. Dočekal (eds.), Slavic Languages in Formal Grammar: Proceedings of FDSL 8.5, 2012, 325–338.
- Zubizaretta, M. L. Levels of Representation in the Lexicon and in the Syntax, 1987.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DĚJOVÉ SUBSTANTIVUM (poslední přístup: 24. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka